Smrt, odedávný nepřítel člověka a všeho živého. Smrt často udeří na člověka zrovna tehdy, když to od ní nejméně čeká, ale dnes se ale bude bít za naše zájmy. Vývojáři z THQ nám připravili pokračování úspěšného, i když mnohými haněného Darksiders I.
No fuj!
Ráno jsem se vzbudil, slunce svítí, nálada vysoko. Zapnul jsem si Darksiders II a začal se kochat přenádhernou uměleckou scénkou na začátku hry. Ach, krása!
Potom to do mě udeřilo, jako blesk z čistého nebe. Ta Grafika! Prostě hrůza, divné barvy, divné tvary, kontrast přemrštěný, detaily nic moc a celkově grafika zastaralá. Ihned jsem začal pátrat v nastavení, jestli něco není špatně. Běda mi. Zjistil jsem, že kolem herního obrazu se nedá nastavit prakticky nic. Jen jas a rozlišení, což je absolutní základ a je zločin ho nemít. Podobnou grafiku už jsem viděl u WoW, nebo Kingdoms of Amalur: Reckoning, který se mi i později začal líbit trochu víc, než bezprostředně po prvním dojmu. „Budiž“, řekl jsem si. „Třeba mě zaujme jiná stránka hry“.
Sekat, bodat, kousat, drápat, řezat a párat!
Jeden ze základních kamenů hry je boj. Je velmi zábavný. Jako hlavní nástroj zkázy máte, v roli Sekáče, nebo Smrtky chcete-li, samozřejmě kosu. Ale ne jen tak ledajakou kosu. Poté, co slezete ze svého oře, který navíc pomáhá udržet dynamiku hry a eliminuje nudu z procházení velkých koridorů, tak se kosa rozloží do dvou duálních zbraní. Jako správná zbrojnice s sebou vždy nosíte i pistoli a jiné, spíše z praktického hlediska užitné nástroje. V boji je taktéž využijete, ale větší význam má sekundární zbraň, s jejíž kombinací kosa utne mnoho životů. Komb je opravdu slušný repertoár a u trenérů lze jejich počet ještě navýšit. Jsou efektní, efektivní, prostě jak se na správnou rubačku patří a aby toho nebylo málo, ve stromu dovedností lze řadit body do dvou větví: zvěstovatel a nekromancer. Není toho moc, ale využít můžete oboje nezávisle na sobě, takže to bude bohatě stačit. Jen na úrovni postavy záleží, to je to, co vás dělí od nejsilnějších skillů. Kdo si špatně zvolí schopnost, nebo je zvědav na jinou, ten si za nezvykle nízkou cenu může všechny přeučit, a tím vlastně odpadá důležitost výběru. Další upgrade statistik a síly můžete docílit svým vybavením, a že Sekáč je opravdu sekáč! Brnění a zbraně mu opravdu sluší. Jeho design můžete modifikovat širokou škálou variací kápí, brnění, zbraní atd., tyto předměty jsou rozlišovány úrovní, od kterého jsou nositelné, a také pěti kvalitativními typy (legendární, epic apod.), z nichž ty poslední mohou být dále vylepšovány obětováním jiných předmětů. Styl a sílu boje můžete ovlivnit velice, a tím je boj ještě zábavnější. Bossové jsou přiměřeně obtížní a boj s nimi je urputný, v podstatě jde o to objevit vzorce jejich chování a podle toho pak i přizpůsobit strategii boje, konvenčními způsoby je totiž ani neškrábnete.
Kosa udeřila na kámen
Kámen úrazu je v ovládání. Boj samotný je sice velmi chytlavý a záživný, ale ovládání často neintuitivní a krkolomné. Později ale zjistíte že je tolik ovládaných schopností, zbraní a společníků a nástrojů, že lze jen těžko vytvořit dokonalé ovládání. Bohužel ale hra záhadným způsobem celkem pravidelně zapomene všechna nastavení v ovládání, které jste provedli. Zatraceně otravná chyba ve hře! Dělá to jednak špatný dojem, za druhé to drásá nervy pořád znovu nastavovat, a zatřetí když už to vzdám, opravdu musím používat zásadní schopnost stiskem enteru? Naštěstí na to lze rychle zvyknout a později už jen bojujete hlava nehlava a rozhodně lepší, než zjednodušené hry typu Mass Effect, kde vám k projetí stačí 5 kláves a to včetně směrových tlačítek.
Oživlé malířské plátno
Zdejší komiksová grafika mne zpočátku velmi znepokojila, později jsem ale zjistil, že ji zbožňuju. Jednotlivé lokace jsou perfektně vymodelované a umělecky stylyzované. Obzor je prostě přenádherný a krásně pojí celou mapu. Často tak z více míst uvidíte například dírou v jeskyni obrovskou sopku chrlící prach a popel, žhavé úlomky, které občas spadnou i dovnitř. Obrovský strom života, nebo vysoko se drápající hory. Ve vzduchu pořád něco lítá, ať už jiskry, nebo nečistoty ve větru. Celé to působí dost živě, i přes svou nerealističnost. Úžasně stylizované prostředí vás někdy prostě jen tak zastaví a koukáte. Tato hra nekopíruje jen prachsprostou realitu, jak se o to snaží masy jiných. Tuto hru designovali umělci. Celá atmosféra je nasáklá velikášstvím a bytím božských, nebo naopak démonických bytostí. Tvůrci vsadili na nadlidské NPC postavy, které ten dojem jen umocňují. Poté ale zjistíte, že to jsou jen trpaslíci oproti tomu, co přijde. Nebuďte překvapení, když i poté přijdou větší potvory. Univerzum je skvělé, je to taková fiktivní mytologie a příběhová složka tu už funguje jen jako taková omáčka. Smrt, jeden ze čtyř jezdců apokalypsy se vydá na starstiplnou cestu očištění bratrova jména a záchrany lidstva. Epická atmosféra si zaslouží epickou zápletku, a to splňuje na jedničku. Opravdu nečekejte propletený román typu Zaklínač nebo Mass Effect, Darksiders II zaujme jiným způsobem.
Vždy, když se vracíte do hry, začnete rekapitulací posledního velkého skutku stejně nádhernou uměleckou scénkou, jak tomu bylo na začátku. Když postoupíte dál do menu, později zjistíte, že pozadí je jen z různých úhlů a vzdáleností zobrazené místo, kde zrovna jste. Když tedy zvolíte pokračovat, obraz dynamicky přejde do klasického úhlu pohledu a nemusíte na nic čekat. Starší engine dal prostor k větší péči o prostředí samotné a prakticky absence loadingu, i když párkrát se taky seknete na sekundu či dvě mezi lokacemi. Audiovizuální zpracování má u mě tedy za jedna. Ano, po zvukové stránce Darksiders II také exceluje. Dabing nemá chybu a soundtrack je jeden z nejlepších tohoto žánru vůbec! Mnohdy ani skvělý soundtrack nezaručuje kvalitní zvukové přechody, tady jsou špičkové!
Dynamické pohyby v kosení i skákání
Destinace a vnitřní lokace jsou geniálně strukturované jak po stránce efektivity, tak efektnosti. Člověk nikdy neví, kam vlastně jde, jakým směrem míří. Žádná předvídatelnost, to ne. Kouzlo je v tom tu cestu nalézat a objevovat. Není jasná díky obrovskému množství všudypřítomných strukturovaných puzzlů a u jednoho si můžete lámat hlavu, jak chcete, stejně se dál nedostanete. Tedy alespoň ne dříve, než něco vykonáte jinde. Vtip je v tom, že všechny objevíte současně, protože jich je několik v jedné místnosti, překrývající se, a dávající smysl až v ten správný čas. I přes tak velké množství nedochází ke stereotypu, každá hádanka je originálem, a když už není zbytí, tvůrci vás naučí nový trik, díky němuž se dostanete tam, kam jste se dříve marně pokoušeli vstoupit. Díky tomu všemu mne pohybová složka baví ještě více, než je tomu u série Assassin´s Creed, i když ta má zase jiné klady (úplně volný pohyb). Není snad vrah jen sluhou smrti?
Dobrým zpestřením hry je sběrný systém. Pokladničky jsou označené na mapě, většinou je nemusíte hledat, ale dostat se k nim je jiný oříšek! Dávejte pozor, abyste při uvažováním nad její dosažitelnosti nestrávili moc času, lehko se totiž může stát, že později zjistíte, že jste k tomu ani neměli prostředky. Průzkumníci ocení skryté převozníkovy mince a tajné chodbičky. Podle zvukového signálu můžete vyhledat krystaly, občas je k nalezení stránka knihy. Průzkumnický ráj a každé je třeba hledat jiným způsobem.
Černý
Když už Člověk jen tak sedí u hry a píše si poznámky k recenzi, dočká se příjemného překvapení, když tu přiletí věrný společník, který se nebojí smrti. Havran Prach si sedne na Sekáčovo rameno a odletí až poté, co odložíte pero, ukončíte hovor nebo jinou činnost a vrátíte se ke klávesnici. Zrovna ho jdu odehnat.
Úhel pohledu
Největším problém této značky je nedostatek inovace, což některým lidem obzvlášť vadí. Mnoho herních principů si totiž přebírá z jiných úspěšných her, jako je např. God of War, Prince of Persia nebo Zaklínač, WoW. Ve skutečnosti je ale opravdu originálních titulů velmi poskromnu. Když se hlouběji zamyslíme, tak každá střílečka, každé RPG a každá Realtime, nebo tahová strategie se drží úspěšných herních principů a zůstává tak ve své žánrové a skupinové škatulce. Kdyby tomu tak nebylo, vycházelo by velké množství nezábavných a neúspěšných titulů, jde jen o tu správnou míru kopírování. Kopírování je totiž základním principem života, bez něj bychom byli jen hromada podivných individuí s pražádnými vědomostmi – bez něj bychom tu vlastně ani nebyli, neobstáli bychom svou strategií přežití před jinými živočichy a nakonec zrození nové buňky, života nového dítěte není nic jiného, než jen kopírování DNA. Kopírování je základ, ale nechceme přeci, aby bylo vše stejné? To by ale byla zatracená nuda! Co se herního průmyslu týče, je potřeba vymýšlet nové věci, aby se věc ubírala nějakým směrem. Nové nápady nemusí být vždy dobré, a proto je dobrý nápad ty kvalitní myšlenky odfiltrovat a přidat k nim třebas i něco nového. Je to jen o kompromisu. Darksiders II se této filozofie drží zuby nehty, i přes možnou nevoli některých hráčů, kteří to nazývají „sprostým vykrádáním“.
Tyto přejaté herní prvky je mistrovství tak skvěle namíchat a vybalancovat. Vznikl skvělý mix akce v příjemné božské fiktivní atmosféře a adventury, která pořádně roztočí mozkové závity. Okořeněné pohádkovou grafikou a okouzlující muzikou a připepřené pořádnou dávkou RPG prvků. Kromě RPG prvků dostanete i RPG dobu hraní, která je neuvěřitelně dlouhá. Se všemi vedlejšími úkoly činí něco kolem 20ti hodin, ale to záleží na každém, protože díky možnostem průzkumu, díky implementované aréně a modu znovu zahrání se stávající postavou se všemi jejími předměty a zkušenostmi. Díky tomu všemu se životnost produktu rapidně zvyšuje.
Darksiders II, velké dilema mezi nejistou originalitou a kvalitou osvědčených metod. Mnoho lidí jej haní, jiní zase vychvalují, ale jde tu hlavně o individuální výši hodnot. Hra má několik menších vad, ale celkově opravdu stojí zato! U mě tedy Smrt dostavá: