Castlevania: Lords of Shadow 2 – Recenze

Castlevania: Lords of Shadow 2 měla být velkým finálem pro Gabriela Belmonta a jeho příběh. Je tomu tak?

9. 3. 2014   Martin Pilous  

Recenzovaná verze: Xbox 360

Castlevania: Lords of Shadow 2 měla být zářným příkladem toho, kdy druhý díl překoná již tak perfektně našlápnutou jedničku. Příběh Gabriela Belmonta nás před více než třemi lety dostal a Castlevania zažila obrovské obrození, díky tomu že byla kompletně v 3D a v podstatě se stala jakousi variací na God of War. Nároky na autory byly velké. Může být dvojka stejně dobrá ba dokonce lepší? Anebo bude pouze stínem skvělé jedničky?

Gabriel Belmont už není. Jen Drákula!

Pokud jste první díl dohráli, tak víte, že Gabriel Belmont se dožil dokonce naší doby a coby Drákula nemůže zemřít. Bohužel jeho proměna je vysvětlena v příběhových DLC k prvnímu dílu, u nichž tak nějak tušíme, že je hrálo pouze pár jedinců. Ve své podstatě druhý díl navazuje téměř tam, kde první skončil. Gabriel, nyní již jako Drákula a též Princ Temnoty se probouzí po staletích a hledá cestu, jak by skutečně zemřel a našel svůj klid. Nabídku skutečné smrti mu dává Zobek, což jsme ostatně viděli už na konci prvního dílu. Gabriel přijímá pod podmínkou, že nedovolí návrat Satana na tento svět.

Bohužel díky tomuto faktu trochu odpadá překvapení z finálního bosse, neboť v prvním díle byl konec dosti nepředvídatelný. Druhý díl na to jde více přímočaře, ale zároveň dosti spletitě. Zatímco hlavní část hry se odehrává v této době, tak i přesto se dostanete do starých kulis vašeho hradu a tak dále. Je to skrze vaše vzpomínky a vize. Zde je od autorů trochu hloupé, že se předpokládá i znalost hry Castlevania: Lords of Shadow – Mirror of Fate (původně hra pro Nintendo 3DS, později vydaná digitální cestou i pro PS3 a Xbox 360). Díky tomu mohou na začátku hráči unikat zásadní příběhové skutečnosti. Tajemnou roli zde hraje také postava Alucarda, který se představil již v prvním traileru hry. Ačkoliv je příběh na první pohled složitý, po určité době je vše vysvětleno a když hráč dává pozor, tak to všechno dává svůj smysl. I tak nás ale finále této trilogie s Gabrielem nenadchlo tolik, jako díl první. Hra zabere odhadem asi 15 hodin, což je slušná dávka.

Nová doba, nové problémy

Hře nejvíce ubírá na kráse právě prostředí. Budu upřímný, původně jsem očekával, že v současnosti se hra bude odehrávat jen chvilkami a zbytek hry se bude v událostech vracet zpět, čímž by došlo k tomu, že bychom se vraceli do nádherných gotických kulis, podobně jako tomu bylo v prvním díle, konkrétně v doupěti upírky Carmilly. Nicméně hra staví na tom, že vás strčí do dnešní doby, což vytváří dosti podivný kontrast, kdy Princ Temnoty přeskakuje auta a zírá na reklamní billboardy.

Časem se však na tento fakt dá zvyknout, i když zarytým fanouškům prvního dílu to půjde opravdu těžko. Občas však budete vrženi i časem zpět, takže nepřijdete ani o staré dobré kulisy a parádní monstra. Castlevania je a byla vyloženě o boji, a tak vás čeká mnoho nepřátel různých typů. Bohužel s moderní dobou nastoupí a takové hovadiny jako obří roboti a cosi co připomíná nacisty v jejich plné parádě. Pakliže jste ale v čase zpět, tak vás čeká boj s monstry, která jsou poplatná dané době, a to je o něco lepší.

Dokážeš zabít vše, ale raději se schovej!

Poněkud divně je zde ale vyřešen systém vedlejších úkolů. Ty jsou typově dané, tak že zkrátka se máte dostat k nějakému konkrétnímu předmětu k rozšíření vašich dovedností. Kupodivu mapa hry, jak v současnosti, tak v minulosti je pak přístupná celá a vy můžete cestovat mezi lokacemi. Kdo si ale má pamatovat kde co nesebral a jak se tam pak vůbec proboha vrátit. Toto zde vůbec nefunguje, a tak spoustu věcí raději oželíte a půjdete dál podle hlavní mise. Občas je ale faktem, že hra napovídá dosti divně a cestu budete chvíli hledat.

Těžko říct, co se autorům honilo v makovicích ve chvíli, kdy do hry zakomponovali i jeden naprosto debilní prvek, a to jsou stealth pasáže. Není mi jasné, co je k tomu vlastně vedlo, protože se to sem naprosto nehodí a působí to jako pěst na oko. Gabriel se totiž na určitých místech umí změnit v krysu a proběhnout tak do prostor, kam se normálně nedostane, aby se následně zase zhmotnil a vyřešil to po svém. Kromě toho je však nucen se vyhýbat jakýmsi obřím maníkům, kteří když jej zahlédnou, tak jej zlikvidují. To vůbec nezapadá po stránce logiky do samotné hratelnosti, neboť si Gabriel jinak poradí i s obřími kolosy. Díky některým funkcím, jako je vypuštění hejna netopýrů je můžete na chvíli odlákat či po nich házet dýky a ve chvíli kdy jste k nim zády, se převtělíte, abyste mohli projít očním skenerem. Tyto pasáže bych osobně ze hry nejraději vyrval násilím, protože narušují bojové pasáže takovým způsobem, až to trhá hráčovo srdce.

V boji stále jedničkou

Stále však Castlevania staví hlavně na boji a ruku na ono potrhané srdce, ten je pořád skvělý. Tentokrát, jelikož už nejste bojovníkem božím, nemáte k ruce kříž řádu, ale nejstarší z rodu Belmontů využívá své paže, které coby Drákula dokáže protáhnout na dlouhé biče a rozdává jimi rány stejně jako kdysi s křížem. Kromě toho, využívá i magii. Stejně jako v předešlém díle je magie světlá a temná. Světlá ovládá meč a temná silné rukavice, jejichž pěsti jsou zničující. Krom toho vám meč přidává zdraví, a pokud jste na tom velmi špatně, můžete také vysávat vaše nepřátele.

Výborní jsou opět bossové. Ohledně nich je vidět, že Mercury Steam měli zkrátka svou představivost rozjetou naplno. Jsou nápadití, i když je pravda, že se jednotlivé principy boje opakují a vypadají vážně parádně. Opět nechybí pompézní bitvy, proti monstrům, která jsou dvacetinásobně větší, než Gabriel a pokud by nebyl náš hrdina nesmrtelný, asi by dlouho nevydržel.

Ve hře je i systém zlepšování dovedností. Ty jsou rozděleny do tří velkých kategorií. Jednou jsou klasické údery bičem, pak je to meč a pak rukavice. Z padlých nepřátel sbíráte zkušenostní body a ty pak uplatňujete k nákupu dovedností. Nechybí ani sbírání gemů, které rozšiřují vaše zdraví a obě magie.

Příběh Prince Temnoty končí

Pokud jde o zpracování. Inu žádný velký zázrak se nekoná a mnohdy jsem si říkal, jestli vlastně díl první, byť o tři roky starší nevypadal lépe. Možná i ano, ale to tolik neřešme. Grafická stránka je sice postaršího provedení, nicméně slouží účelu hry a nijak nenarušuje zážitek. Ono výsledný dojem hodně dělá také kulisa, ve které se hra odehrává, a to jsou právě temné ulice města a následně temné prostory na hradě. Co však nezklamalo, tak to je ozvučení hry, a to jak dabing tak i naprosto úchvatná hudba od Oscara Arauja, která podtrhuje onu pompéznost celého dobrodružství.

Ačkoliv jsem čekal od nové Castlevanie větší výkon, není to špatná hra. Pokud si člověk zvykne na některé podivnosti, které byly přidány zřejmě proto, aby hra působila větší, tak si ji celkem užije. Příběh také není úplně dokonalý, ale je to právě ten aspekt, který vás požene dále, neboť budete chtít vědět, zda Drákula našel svůj klid či ne. Experimentování hře uškodilo, ale věřím, že věrní fanoušci si jí užijí, což je o něco lepší výsledek než u návratu Thiefa.