Zavřít reklamu

O Bodycountu se nemluvilo tolik jako o jiných titulech. Největší výhodou titulu byl zřejmě fakt, že za ním stojí autoři legendární střílečky Black, která se objevila před šesti lety na Playstationu 2. Bohužel zázrak se nekoná a to co kdysi lákalo hráče ke koupi, nám dnes ani není předhozeno. Dlouho jsme uvažovali, jak vlastně tuhle recenzi napíšeme, neboť máme doteď velmi rozporuplné pocity z toho, co se na obrazovce odehrávalo. Pojďme si tedy povědět, jaká tahle akční střílečka je.

A o čem že to je?

Hledáte akční zápletku, která by vás pořádně nakopla do boje? Tak to máte smůlu, a to absolutní. Bodycount vám nic takového nenabídne. Vy jste zkrátka agentem (extra-ubersilou) tajemné organizace The Network. Jste vysláni na všemožná místa po celém světě, abyste potlačili zločin a pořádně zatopili různým generálům, diktátorům a všemožným šmejdům, kteří na světě zkrátka překáží. Bohužel ani na začátku mise se nedozvíte nic o cílech vaší mise. Žádné výrazné předělové scény, vždy jen takové náznaky něčeho. Informace o cíli dostáváte skrze vysílačku vždy přímo v misi. Nic víc, nic míň. Příběh v Bodycountu tedy není vůbec.

Už od samého začátku cítíte, že je ve hře něco špatně. Po pár desítkách minut najednou zjistíte, že vás hra doslova nudí. Nepřátelé sice na každém rohu, ale vy pořád jen jdete a střílíte, jdete a střílíte, jdete a střílíte, a abych nezapomněl, tak jdete a střílíte. Bodycount totiž postrádá jakoukoliv větší logiku. Zde jde jen o to, dojít z bodu A do bodu B a vystřílet všechno co vám stojí v cestě. V podstatě je tahle hra neuvěřitelná úchylárna. Na to abych se těšil z pohledu na to, jak vysypu dva zásobníky do jednoho protivníka a on se pak složí s tím, že mu z kapes vypadá tolik nábojů, že by se z něho mohla těšit celá četa.

Hra se stává stereotypní už po prvních dvou misích a vy si začínáte pokládat dvě zásadní otázky. „Proč to hraju? A bude to dál lepší?.“ Inu hrajete proto, že očekáváte zlepšení, ale to nepřijde. Hra se stále drží striktního postupu a střelby, která nekončí. Nepřátelé jsou absolutně tupí, takže žádné potíže mít nebudete, náboje se válí úplně všude a nejzajímavějším prvkem v každé misi je možná tak to, že si na určitých stanovištích můžete změnit zbraně. Super co?

Nuda, blbost, stereotyp

Absolutní vrchol stupidity a neschopnosti přichází se zjištěním, že některé mise budete navštěvovat i vícekrát. Zkrátka na stejné mapě se odehrají dvě mise, které ve vás ale nevzbudí žádný pocit, že byste něčeho skutečně dosáhli. Zkrátka jste si to odehráli a na konci mise si můžete prohlédnout vaše hodnocení, které je naprosto k ničemu.

Alespoň trochu zajímavou složkou hry jsou speciální schopnosti, které se zpřístupňují za dosažené úspěchy ve střelbě a za počet dobře mířených headshotů. Jedná se například o letecký útok, zvýšenou rychlost pohybu, díky adrenalinu, větší razance vaší zbraně, a nebo také o zvýšenou výdrž vůči nepřátelským útokům.

U hry Bodycount tedy ani nelze řádně určit, na koho byl titul mířen. Pro dobré střelce rozhodně ne, neboť míření je naprosto stupidní a dokonce u něj lze zapnout automat. Pro ty, kteří žádají akci, možná. Té je tady dost, ale nemá žádného většího smyslu. Cílovou skupinu tedy vidíme pouze tu, kde jsou hráči kteří dosud hráli absolutní minimum her a nebo, je snad Bodycount jejich první zářez, protože marně hledáme někoho kdo by se tímhle chtěl bavit.

Co se pak týče zpracování, tak to také není žádná sláva. Textury jsou velmi chudé, nenápadné, nevýrazné. Nepřátelé jsou stále stejní, jen jsou občas vystřídáni nějakým bossem či něčím obdobným. Ve hře byla slíbena výrazná demolice, nicméně ani to se příliš nekoná. Destrukce zde sice je, ale to že lze prostřelit některé plechové stěny nebo dřevotřísku, není nic, z čeho bychom byli vydření. Výbuchy granátů, které jsou ve většině her luxusně zpracované, tak zde opravdu nejsou. Bohužel ani zpracování hry nepotěší.

Bože, ochraňuj nás!

Hra obsahuje i multiplayerové režimy, nicméně přílišná zábava to také není. Máte zde možnost kooperace, kdy se připojíte k jinému hráči a společně s ním se pustíte do vln nepřátel, takže po chvilce se dostaví stereotyp. Bohužel hra neobsahuje možnost split-screenu, a to je další nevýhoda. Poté jsou zde Team Deathmatch a Deathmatch, kde si to můžete rozdat proti dalším 11 hráčům, problémem však je že se tolik hráčů většinou ani nesejde.

Snažili jsme se vyvarovat tomu, abychom byli až tak nepříjemně upřímní, ale nakonec to neuděláme. Hra je naprosto hrozná a její dlouhý vývoj byl nakonec úplně zbytečný. Hra je hloupá a působí dojmem nedodělanosti. Zcela upřímně jde asi o nejhorší hru, jakou jsme tento rok hráli. Je to velká škoda, jelikož měl titul před vydáním naše sympatie a zejména po legendárním Blacku jsme se těšili jako malé děti. Takto udělujeme poměrně nízkou známku, ale na obranu titulu lze říci, že stále ještě existují horší hry.

Dnes nejčtenější

.