Dishonored – Recenze

Jedna z nejunikátnějších her tohoto podzimu v naší recenzi

18. 11. 2012   Vytukej - Redakce  

Od tvůrců z francouzského studia Arkane se dalo očekávat leccos. Přece jen je sestaveno z vývojářů, kteří pracovali na Half-Life nebo Deus Ex. Troufám si ale tvrdit, že jejich výsledný produkt překonal všechna očekávání a to nejen moje. Zajímavý příběh i příslib stealth akce podobné Thiefovi, ale především nezapomenutelné vizuální zpracování, díky němuž Dishonored nezapadne ani mezi stovkou další her. To jsou jen některá superlativa, která tvůrci slibovali a víceméně splnili na výbornou.

Začneme ale poutavým, i když mírně ohraným příběhem o pomstě. Hlavním hrdinou je hrabě Corvo, osobní strážce císařovny a lord protektor vracející se z dalekého ostrova zpět do Dunwallu, který je zmítán nepokoji a smrtícím morem. Po chvilce na rozkoukávání ale přichází první zvrat. Císařovna je zavražděna, vina je svalena na Corva a….nu a zde začíná cesta zneuctěného (odtud název hry Dishonored ) hlavního hrdiny za pomstou. Ne, že by celou cestu absolvoval sám, po většinu času mu budou značně pomáhat jiní obyvatelé Dunwallu, ale to zjistíte sami během hraní. Zde ale přichází první mírná výtka směrem k vývojářům. Corvo je totiž němý, respektive za celou hru nepromluví jediného slova, což v dobách Half-Life bylo nesmírně populární, nicméně zde se to příliš nehodí a můžete si tak jen domýšlet, co se hlavnímu hrdinovy občas honí hlavou.  Neříkám, že Corvovo mlčení je vždy na škodu, ale zvláště v počátečních fázích hry bych od něho nějaký komentář, či zpětnou vazbu místo poslušného plnění příkazů očekával.

Pokud lze Dishonored k něčemu přirovnat, je to rok starý Deus Ex: Human Revolution, který nabízel výběr herních stylů i speciální schopnosti zastoupené augumentacemi v plném a zajímavém světě.  To samé lze v zásadě říci i o Dishonored, které jednotlivé prvky, zvláště pak stealth dotahuje k dokonalosti. K tomu samozřejmě zásadně přispívá i herní prostředí. Nečekejte jakéhosi nezvedeného bratra The Elder Scrolls, ale spíše právě Deus Ex: HR. Máme zde několik lokací, jako základnu rebelů, kde lze volně nakupovat, procházet se a prodávat a poté i mise. Ty se také odehrávají na relativně uzavřených lokací, u nichž je ale vidět um vývojářů, kteří dokázali to, co dlouho nikdo před nimi. Od začátku do konce mise, či chcete-li lokace totiž lze dělat v uvozovkách naprosto vše a záleží jen na vás, jak danou část Dishonored projdete. Valná většina misí sice nabízí relativně ubíjející scénář typu „běž tam a tam, zabij toho a toho zloducha a snaž se, aby to vypadalo, jako nehoda“.

Zde vylézá na povrch krása titulu a důvod, proč lze v něm strávit desítky hodin. Samozřejmě je možné naběhnout CoD stylem k protivníkům a prosekat si cestu k vašemu cíli, ale od toho máme FPS, navíc takový styl hraní zdaleka nenabízí tolik zábavy, co ty jiné. Lze například detailně prozkoumávat prostředí a získávat tak bonusové amulety a peníze, pečlivě se plížit a současně plánovat nenásilné odstranění cíle. Vývojáři zde opravdu nutí hráče vyhledávat různé poznámky, poslouchat bavení se lidí a prozkoumávat prostředí píď po pídi. Nejlepší na tom však je, že skutečně existují desítky způsobů, jak dané věci udělat. Lze se kolem strážných proplížit, odlákat je, zabít nebo zastavit čas a bez problémů projít kolem nich. Záleží na vás a v tom je největší krása Dishonored.

Abych se ale nad nelinearitou misí nerozplýval donekonečna, velkou část zajisté tvoří i ikonické schopnosti. Pokud si ještě vzpomenete na walkthrought videa, v nichž Corvo likvidoval zástupy nepřátel pomocí nabitého inventáře různých schopností, možná budete na začátku trochu zklamaní. Stejně jako v Deus Ex i zde si vše musíte postupně odemykat, ale jak časem zjistíte i bez jakékoliv schopnosti lze hrát bez větších obtíží. Opět tak závisí na vás, pokud budete hrát titul pečlivě, zakrátko vámi oblíbené schopnosti nebude kam vylepšovat. Každý se totiž zakrátko poměrně jasně vyprofiluje a pozná, jaké schopnosti ho nejvíce baví používat a další poté ani nepotřebuje, či se je už nechce učit. V konečné fázi hry jsem tak měl hned několik přebytečných run, aniž by mě trápilo to, že bych je nevyužil. Navíc čím náročnější schopnost je, tím více many spotřebuje, proto je třeba vybírat rozumně a krotit svůj apetit, jelikož lektvary rychle dobíjející energii se hledají obtížně.

Na začátku hry má Corvo pouze ostrou čepel a pistoli s kuší, přičemž zakrátko se přidá i první, i když nejužitečnější schopnost blink, tedy teleportace na krátkou vzdálenost. Časem můžete přidat například zastavení času, schopnost „proměnit“ se ve zvíře, či lépe řečeno ho posednout nebo velmi užitečnou Dark Vision, tedy schopnost vidět nepřátele skrz zdi. Celkově tak lze Dishonored hrát mírumilovnou formou, i když tomu na první pohled nic nenasvědčuje. Titul lze, pokud vím dohrát bez jediného zabití, což ačkoliv se to může zdát, jako extrémně obtížná věc vhodná pro největší fanboye lze provést velice snadno. Častokrát jsem se tak na konci mise pozastavil nad číslem 0 v kolonce zabití, aniž bych se o cokoliv cítil být ochuzen. Spíše naopak.

Abychom superlativy nešetřili, i Dishonored, jak je nyní v módě nabízí interaktivní a nepovinné vedlejší mise a především několik různých variant zakončení příběhu. Právě konec tak, bez jakéhokoliv spoilerování závisí na vašem postupu hrou. Kupříkladu, pokud postupujete tiše, čeká vás v závěru méně nepřátel a naopak pokud jste spíše akční typ, v závěru se trochu zapotíte, jelikož díky vašemu nepřehlédnutelnému řádění se samozřejmě zvýšila celková bezpečnostní opatření, tedy i počet strážných. Ovšem ti jsou kapitola sama pro sebe. Ne, že by jednali zcela naskriptovaně a hloupě, jak je tomu obvykle zvykem, ale o žádný převrat rozhodně nejde. Výjimkou není hluchota a částečná porucha zraku, jinak si totiž například situaci, kdy pár metrů od strážného rdousím protivníka a nedočkám se žádné odezvy, i když se znuděně kouká takřka mým směrem nedovedu vysvětlit.

Mezi klady musím přičíst i velký potenciál titulu pro znovuhratelnost. Přece jen velká variabilita schopností, množství vedlejších misí i celková bohatost světa přímo vybízí k tomu, aby si hráč pustil Dishonored nanovo a tentokráte zkusil mírně odlišný styl hraní. Místo tichého vraždění si v obstojném RPG systému na maximum vylepšit pistoli a zastavujíce čas odpravoval skupiny nepřátel jednu po druhé. Je to jen na vás.

Pokud máte rádi Bioshock, Deus Ex, Half-Life nebo Thiefa i z Dishonored budete nadšení, stejně jako většina hráčů ostatních. Francouzské studio dokázalo přinést k životu skvělou hru v nezapomenutelném grafickém kabátu a i přes mírná klopýtnutí ji dotáhlo k dokonalosti. Nebýt poněkud kulhajícího příběhu i chybující AI, hra by se přiblížila absolutnímu hodnocení. Stále však jde o jedno z největších překvapení tohoto roku a jedinečné výtvarné dílo.